Nález zachovalých ostatků. Vědci představili 40 000 let starou hlavu vlka i mláďata lva jeskynního

Ruští a japonští vědci veřejnosti ukázali první hlavu dospělého vlka, která se téměř neporušená našla v permafrostu, tedy věčně zmrzlé půdě na Sibiři. Pozůstatky jsou staré 40 000 let, napsal britský server The Telegraph. Společně s hlavou se našla i téměř nedotčená mláďata lva jeskynního. Vědci doufají, že jim unikátní nález pomůže odkrýt něco ze života velkých predátorů, kteří se v době ledové toulali Evropou a Asií. Nalezená hlava je pokrytá hustou srstí a má zachovalé velké tesáky. Vědci odhadují, že zvíře uhynulo, když mu bylo mezi dvěma až čtyřmi lety. „Zajímá nás, jestli tento druh vyhynul nebo se z něj stal moderní vlk, případně nakolik je s ním příbuzný,“ uvedl Albert Protopopov z Jakutské akademie věd. Stáří zvířete pomohlo Protopopovi zjistit stockholmské muzeum, které pozůstatky datuje do pleistocénu. Podle vědce není zatím jasné, zda byl vlk větší než jeho současní příbuzní, ale určitě měl silnější skus. Podle ruského vědce mohl lovit větší zvířata, tím největším byl pravděpodobně bizon. Pozůstatky vlka našel místní muž, který v odlehlých oblastech Jakutska společně s dalšími takzvanými lovci mamutů pátrá v permafrostu po slonovině. Podobné skupinky jsou v současnosti pro místní vědce největším zdrojem nálezů pozůstatku pravěkých zvířat. Jakutsko, které leží na severovýchodě Sibiře, je největším regionem v Rusku a nejchladnější oblastí na světě. Půda je zamrzlá celoročně, představuje proto ideální prostředí pro zachování pozůstatků dávných zvířat. Těla zvířat lze ze sibiřského permafrostu dostat snadněji díky globálnímu oteplování, které zamrzlou půdu postupně rozpouští. Vlčí hlava je společně s mládětem lva jeskynního nyní vystavená v muzeu v Tokiu.


Další překvapení o životě slonů. Kolik je jídla, poznají nejspíš nosem, zjistili vědci

Sloni nás nepřestávají překvapovat. Žijí bohatým společenským životem, spolupracují, projevují altruismus a truchlí za své mrtvé. A nyní vědci zjistili, že jsou zřejmě schopni rozpoznat množství jídla čistě na základě čichu, napsal deník The New York Times. Mnoho testů zvířecích rozpoznávacích schopností staví na zraku. Slonovi – nebo třeba vráně – se předloží dva kbelíky s různým množstvím jídla, ze kterých si mají vybrat. Některé druhy si v tomto testu vedou překvapivě dobře, což naznačuje, že jsou schopné vizuálně odhadnout množství. Jiné druhy tuto schopnost zřejmě nemají. Ale podobné vizuální testy přehlížejí skutečnost, že další smysly, jako je čich a sluch, mohou být ještě důležitější pro způsob, jakým se některá zvířata orientují ve světě. Sloni zvedají choboty nahoru jako ponorka periskop, aby očichali okolí. Mohou tak sbírat informace, které jim pomáhají při rozhodování, uvedl autor studie Joshua Plotnik, profesor psychologie na newyorské univerzitě. Aby zjistil, zda jsou sloni schopní rozlišit různé množství potravy jen na základě čichu, vymyslel Plotnik a jeho kolegové sérii experimentů, které provedli ve sloním táboře Anantara Golden Triangle v Thajsku. Šest slonů asijských dostalo po dvou plastových kbelících, kde v jednom bylo v různém poměru víc slunečnicových semínek než ve druhém. Kbelíky byly zaklopené víkem, aby do nich sloni neviděli, ale byl v nich otvor, kterým mohl ven unikat pach. Sloni si mohli vybrat jeden z kbelíků, který si otevřeli a snědli obsah. Výsledek testu byl pro vědce překvapením. „Když jsme dali do kbelíků dvě různá množství, sloni si převážně vybrali ten, kde bylo víc,“ řekl Plotnik. Čím větší byl rozdíl v množství – například 30 semínek v jednom a 180 ve druhém – tím byla sloní volba jednoznačnější. U těsnějších rozdílů – například 150 versus 180 slunečnicových semen – sloni uspěli jen v polovině případů. Další testy vyloučily, že by sloni reagovali na řeč těla výzkumníků, zbytkovou vůni v kbelících po předchozích pokusech či výšku semen v těchto nádobách. Jak sloni dokážou jen s pomocí čichu poznat, kolik jídla je v kbelíku, je stále záhadou, dodal Plotnik. Jednou z možných hypotéz je, že získávají informace z čichových vjemů jiným způsobem než lidé. Člověk nedokáže jen očicháním zakrytého košíku poznat, jestli je v něm celý bochník chleba nebo jen krajíc, ale dokáže poznat, jestli je v něm alespoň nějaký chléb. Pokud pochopíme, jak sloni používají čich k hledání jídla, mohlo by to mít zásadní vliv na ochranu těchto ohrožených zvířat, dodal Plotnik. V Thajsku často dochází ke konfliktům s lidmi, když sloni opustí chráněné oblasti a zamíří do polí. V současnosti většina strategií, jak zamezit konfliktům mezi slony a lidmi, staví na zastrašování tlustokožců místo snahy pochopit jejich chování. „Postavíte elektrický ohradník, abyste udrželi slony stranou, střílíte jim petardy nad hlavu ve snaze zabránit jim, aby vstupovali do lidského prostředí,“ řekl Plotnik. Lepší znalosti o tom, jak sloni hledají potravu a rozhodují, kam se za ní vydat, by mohly vést ke vzniku efektivnějších způsobů, jak je udržet v chráněných oblastech.


Včela samotářka překvapila vědce v Argentině. U čekankového pole si vyrobila hnízdo pouze z plastu

Vědci v Argentině objevili hnízdo včely samotářky vyrobené pouze z plastů. Objev popisují ve vědeckém časopise Apidologie. Podle zjištění vědců tak může zemědělský plastový odpad ovlivnit rozmanitost i chování živočichů ve volné přírodě. Budoucí přežití druhu může záviset na tom, jak se dokáže přizpůsobit novým podmínkám ve svém prostředí. Včely samotářky podle autorů článku často hnízdí v už existujících dutinách vytvořených ze shromážděných materiálů, jako je hlína, listí, květy a pryskyřice, ze kterých posléze vytváří buňky, kam ukládají larvy, z nichž se vyvinou dospělé včely. „Během jara a léta 2017 až 2018 jsme studovali opylovače čekanky obecné kvůli produkci osiva v argentinském San Juanu. Mimo jiných metod sběru bylo na okraje plodin umístěno také 63 monitorovaných hnízd, které jsme každý měsíc kontrolovali a monitorovali jejich stavbu,“ stojí v článku. Vědci objevili dvě hnízda včel druhu Megachile jenseni vytvořená z hlíny a okvětních lístků a jedno hnízdo vyrobené z dvou typů plastů. Poslední zmiňované hnízdo se skládalo ze tří buněk, z nichž dvě byly podle vědců tvořeny světle modrým plastem, který měl konzistenci materiálu využívaného k výrobě plastových tašek, poslední buňka byla tvořena z tvrdšího, bílého plastu. V jedné z buněk vědci objevili mrtvou larvu, z druhé se pak zřejmě dospělý jedinec v pořádku vyvinul a třetí nebyla ještě dokončena. I z toho důvodu si autoři studie nejsou zcela jistí, jaký druh včely „plastové“ hnízdo postavil. Ve zprávě však uvádí, že šlo pravděpodobně o exotický druh včely Megachile rotundata, kterou během studie zachytili na okolních květinách a která už podle dřívějších studií plast ke stavbě hnízd využívala. Na užití plastů při výstavbě hnízd upozornily už předchozí studie, případ z Argentiny je ale ojedinělý tím, že plast byl poprvé jediným materiálem užitým ke stavbě buněk v hnízdě a zároveň byly použity hned dva druhy plastu. „Užití plastů jako materiálu pro stavbu hnízd naznačuje, že určité druhy včel mohou být schopné přizpůsobit se změnám životního prostředí. Náhrada přírodních materiálů plasty by se mohla vyskytovat vlivem limitované vegetace na polích, která může být přímo spojená s užíváním herbicidů,“ stojí dál ve zprávě. Autoři také dodávají, že užití plastů může naznačovat také preferenci tohoto materiálu před přírodními zdroji. Není však jasné, zda jejich užívání může včelám přinést jakékoliv výhody. „Může však osvětlit reakce včel při hledání alternativních materiálů pro stavbu hnízd ovlivněné lidským elementem,“ uzavírají vědci.


Druhý pokus úspěšný. Tvrdohlavé tříměsíční hrošátko se poprvé podívalo do letního výběhu

Nový hroší přírůstek v Safari Parku Dvůr Králové se poprvé podíval do letního výběhu. Umožnilo to teplé počasí v závěru květnu. Tříměsíční a 80 kilogramů vážící mládě se narodilo v polovině února a do neděle bylo se svojí matkou Monou v zimovišti. „Původně jsme zamýšleli převézt nejprve jeho s matkou. Jenže si postavilo hlavu a nepodařilo se nám ho v ten den nalákat do bedny,“ vysvětluje zoolog Jiří Hrubý. Celá hroší skupina čítá čtyři členy – dvě dospělé samice Hulu a Monu, samce Mika a mládě. Nejprve ošetřovatelé přestěhovali dvojici Hulu a Mika – to už 27. května. Nešlo přitom o nic jednoduchého a musela nastoupit i těžká technika včetně jeřábu. Přesun trval okolo dvou hodin. Stěhování skupiny bylo rozděleno na dvě části záměrně, aby si zvířata na změnu prostředí zvykala zvlášť. „Mládě je v letním výběhu s velkou vodní nádrží umístěno vůbec poprvé. Původně jsme zamýšleli převézt nejprve jeho s matkou. Jenže si postavilo hlavu a nepodařilo se nám ho v ten den nalákat do bedny. Proto jsme v pondělí odpoledne přestěhovali místo nich Hulu a Mika,“ vysvětluje zoolog Jiří Hrubý. Hula s Mikem na přesun zareagovali velmi dobře a ještě ten den se pářili, dodává Hrubý. Tříměsíční samec se narodil v polovině února samici Moně. První hroší mládě v této skupině však přišlo na svět už na konci roku 2018, porodila ho sedmiletá Hula. Malý samec ale šest týdnů po porodu bohužel uhynul. „Vše se zpočátku zdálo být v pořádku, ke konci ledna však mládě náhle přestalo od matky sát mléko. Obě samice jsou prvorodičky a úspěšný odchov prvních mláďat je spíše vzácný. Přesto doufáme, že Monino mládě má nejkritičtější období už za sebou a bude jenom prospívat,“ říká zoolog. Zoo v roce 2016 příchodem samic Huly a Mony obnovila po 14 letech chov hrochů, kteří jsou třetími největšími suchozemskými zvířaty na světě. Otcem mláďat je čtyřiatřicetiletý samec Mike dovezený na podzim 2017 ze Zoo Stuttgart. Mike nahradil dvouletého hrošího samce Karla Wilhelma, který pocházel také z Německa a ve dvorské zoo v srpnu 2017 uhynul. Se samicemi byl hroch Mike poprvé spojen loni v březnu a téměř okamžitě si ošetřovatelé všimli pokusů o páření s oběma samicemi. Březost se u hrošic pohybuje okolo osmi měsíců a většinou rodí jedno mládě. Dvorská zoo chová hrochy obojživelné od roku 1966, kdy z mnichovské zoo Hellabrunn získala samici Doru. O rok později přišel samec jménem Heini. Pár se stal poprvé rodiči v létě 1972, kdy se jim narodila samice Buchta. Chov hrochů zoo v roce 2002 přerušila kvůli plánované rekonstrukci pavilonu slonů, který do té doby hroši obývali spolu s tapíry. Přestávka v chovu trvala 14 let. Nyní mohou návštěvníci hrochy vidět ve velkém výběhu s vodní nádrží v pěší části zahrady. Ve venkovním výběhu budou do konce hlavní letní sezony. V zimě hroší skupina žije v zimovišti v zázemí zahrady.


Počet slonů zabitých pytláky klesá. Přesto jim v Africe hrozí vyhubení kvůli poptávce po slonovině

Navzdory tomu, že v posledních letech počet slonů zabitých pytláky klesá, hrozí chobotnatcům v Africe stále vyhubení, pokud mezinárodní společenství nepřijme další opatření na jejich ochranu. Vyplývá to ze zprávy Mezinárodního svazu ochrany přírody, o které informovala agentura AFP. Úsilí by se mělo podle ní vynaložit na snížení poptávky po slonovině, pomoci ale může také boj proti korupci a chudobě v afrických zemích. Na počátku 20. století se počet slonů v Africe odhadoval na několik milionů, poslední údaj Mezinárodního svazu ochrany přírody z roku 2016 hovoří jen o 415 tisících jedinců. Kvůli pytláctví se podle svazu snížila od roku 2006 populace slonů v Africe o 111 tisíc. Studie zveřejněná v časopise Nature Communications uvádí, že případů zabití slonů pytláky ubývá. Zatímco v roce 2011 měli na svědomí deset procent všech těchto úmrtí, v roce 2017 to byly již „jen“ čtyři procenta. Navzdory tomu hrozí slonům africkým vyhynutím „prakticky na celém kontinentu“, uvedla v tiskové zprávě univerzita v anglickém Yorku, která se na studii podílela. Ročně totiž nadále padne za oběť touze po slonovině 10 tisíc až 15 tisíc chobotnatců. „Pokud něco velmi rychle neuděláme, čeká nás budoucnost, kdy bude několik málo slonů žít v několika izolovaných rezervacích a budou přísně střeženi,“ řekl agentuře AFP hlavní autor studie Colin Beale. Podle spoluautora studie Juliana Blanca nicméně není situace až tak kritická. Sloni podle něj mohou za aktuální situace vymizet na některých místech, na jiných se jim ale podle něj může dál dařit. Například v Jihoafrické republice podle něj počet slonů trvale roste. Příznivá situace je také v Botswaně, která se před časem dokonce rozhodla povolit omezený odstřel slonů. Studie uvádí, že ohrožení pro slony představuje především vysoká poptávka po slonovině v Číně, zároveň ale upozorňuje na spojitost míry korupce v konkrétní zemi s mírou ohrožení chobotnatců. Kde je korupce vyšší, tam je i vyšší počet upytlačených slonů. „Pytláctví nepřestane, dokud bude po slonovině poptávka,“ uvedl Beale. Snižovat zájem o sloní kly ale bude podle něj během na dlouhou trať a úkolem i pro příští generaci. „Mezitím se musíme soustředit na snížení korupce a chudoby,“ dodal výzkumník. Po zákazu obchodování se slonovinou v Číně v roce 2017 se podle studie sice poptávka po této komoditě snížila, odborníci se ale domnívají, že by to mohlo souviset spíše se zpomalením hospodářského růstu ve východoasijské zemi. „Obáváme se proto, že aktuální snížení (počtu případů pytláctví) může být jen dočasné,“ varoval Beale.


Nejspíše zemřela poslední z Goril v mlze. Poppy nikdo neviděl od loňského srpna

Ve Rwandě nejspíš zemřela poslední z takzvaných Goril v mlze – primátů, proslavených americkou vědkyni Dian Fosseyovou. Gorilí samice známá pod jménem Poppy by se letos v dubnu dožila 43 let. Jak uvedla nadace Dian Fosseyové, Poppy nikdo neviděl od loňského srpna. Pracovníci nadace proto předpokládají, že vzhledem k už poměrně pokročilému věku zemřela. Gorila Poppy se narodila ve Rwandském národním parku Volcanoes na apríla roku 1976 – devět let poté, co v této rezervaci americká bioložka Fosseyová založila svou výzkumnou stanici. Fosseyová Poppy označovala jako půvabné zlatíčko, které nikomu neublíží. Byla ovšem výjimečná nejen svou povahou a tím, že byla poslední žijící gorilou v mlze. Pocházela totiž z gorilí „královské“ rodiny. Její matkou byla matriarcha Effie a její příbuzní se rozšířili mezi množství gorilích skupin ve východní Africe. Pracovníci nadace ji sledovali skoro celý život a díky tomu jim i vědcům pomohla proniknout hlouběji do života goril horských. Předloni v prosinci se také ve věku 41 stala nejstarší gorilou, která dokázala porodit potomka. Necelý rok poté ale její stopy zmizely. Pojmenování „gorily v mlze“ je odvozené od stejnojmenné knihy bioložky Dian Fosseyové. Kniha vycházela z deníkových zápisků, které tato zooložka pořizovala během svého působení ve Rwandě. Velmi se v této zemi angažovala v záchraně goril – když do země přijela v druhé polovině 60. let, gorilí populaci tam objevila zcela zdecimovanou – čítala tehdy pouhých 240 jedinců a byla prakticky na hraně vyhynutí. Díky své práci a knize se Fosseyové podařilo k těmto primátům přitáhnout pozornost světa a téma zpopularizoval i stejnojmenný film, natočený na motivy knihy Gorily v mlze. Ve snímku hrála mimo jiné i gorila Maggie – sestra zesnulé Poppy. O hlavní lidskou roli se v ní postarala americká herečka Sigourney Weaverová. Snaha Dian Fosseyové byla alespoň částečně úspěšná. Gorilí populace se za posledních 50 let víc než zdvojnásobila. Vědkyni samotnou ale před 30 lety v její výzkumné stanici někdo zavraždil a její smrt je dodnes nevyjasněná.


V Malajsii zemřel poslední samec nosorožce sumaterského. Bylo mu asi 30 let

Poslední v Malajsii žijící samec nosorožce sumaterského uhynul. V Malajsii tak žije už jen jediný nosorožec tohoto kriticky ohroženého druhu – samička Iman. Informovala o tom státní ministryně pro turistiku, kulturu a životní prostředí Christina Liewová, kterou citovala agentura Reuters. Nosorožci jménem Tam bylo asi 30 let a žil v přírodní rezervaci v malajsijském státě Sabah na ostrově Borneo od roku 2008, kdy byl odchycen ve volné přírodě. Samička Iman byla odchycena v roce 2014 a o rok později byl nosorožec sumaterský v Malajsii označen za vyhynulého ve volné přírodě. Ochránci přírody odhadují, že na světě přežívá už jen 30 až 80 jedinců nosorožce sumaterského – převážně na indonéském ostrově Sumatra a v indonéské části Bornea. Jejich izolovanost, způsobená ztrátou přirozeného životního prostředí a pytláctvím, znamená, že se jen zřídka páří. Během následujícího desetiletí by tak mohli vyhynout. Malajsie se od roku 2011 pokouší o odchov tohoto druhu s pomocí nitroděložního oplodnění, zatím ale neúspěšně. Podle Liewové byl Tamův genetický materiál uchován pro příští pokusy o rozmnožení tohoto nejmenšího druhu nosorožců.


Ústecká zoo slaví, vylíhli se tam dva tučňáci brýloví. Rodiče je zatím schovávají ve skalní dutině

Ústí nad Labem má republikové prvenství – v zoologické zahradě se vylíhla dvě mláďata tučňáků brýlových. Tento druh žádná jiná zoo v Česku nechová. Mluvčí Věra Vrabcová ve čtvrtek oznámila, že malí tučňáci přišli na svět v druhé půlce května. Rodiče je schovávají v hnízdě ve skalní dutině. „Protože téměř nevylézali, rozhodli jsme se do kmene před dutinu nainstalovat fotopast, která nám následující dny ukázala, že jsou v hnízdě dvě vajíčka, což je u tučňáků našeho druhu konečný počet,“ popsal chovatel Lukáš Ševcovic Českému rozhlasu Sever. První mládě se vylíhlo 18. května a další o dva dny později. Rodiče zatím okolí hnízda brání, proto se zatím jedinou fotografii tučňáčího mláděte podařilo udělat chovateli při kontrole fotopasti. Zoo chová tučňáky brýlové od listopadu 2017. Podle Vrabcové už si skupina zvykla a chová se jako v přírodě. Aktuálně je v zoologické zahradě pět celoživotních párů.


Tisíce včel uhynuly včelařům na Ostravsku. Podle nich za to může postřik na řepku

Na stovky tisíc korun odhadují škody včelaři ze Šenova u Ostravy. Uhynuly jim totiž tisíce včel. Chovatelé z otravy viní místního zemědělce. Ten měl provést postřik řepkových polí v noci, a aniž by kohokoli informoval, uvedla Česká televize. Krajská veterinární správa už masivní úhyn prošetřuje a odebrala potřebné vzorky. Jedním z postižených včelařů je Tomáš Tureček. Tomu uhynulo mu kolem 15 tisíc včel. „Bezpochyby tyto včely, které hynuly, se musely kontaminovat na té řepce. Zemědělec potvrdil, že použil přípravek přímo v plném květu řepky,“ řekl včelař Českému rozhlasu Ostrava. Veterináři už byli na místě a odebrali vzorky potřebné k testování, potvrzuje Pavel Paciorek z Krajské veterinární správy. „Odebraly se vzorky uhynulých včel, odebraly se vzorky těch plodin, na které byl postřik aplikován a vzorky směřují k vyšetření,“ řekl Paciorek. Předseda šenovských včelařů Karel Lupa odhaduje škodu na stovky tisíc korun. Jedno včelstvo podle odborníků běžně vyprodukuje až třicet kilogramů medu, který se prodává za dvě stě korun za kilo. Med je ale podle včelařů kontaminovaný, takže ho nemůžou prodávat, ani vytočit. „Od roku 1985, co dělám předsedu, tak nepamatuji takové úhyny, jak jsem viděl u některých včelařů. To víte, že jsou naštvaní, poněvadž při největším rozkvětu včelstev jsou takové úhyny,“ řekl předseda Českému rozhlasu Ostrava. Podle České televize měl zemědělec provést postřik v noci a bez informování včelařů. Ty přitom musí informovat minimálně 48 hodin předem. Sám zemědělec se k se k případu odmítl vyjádřit. Pokud se prokáže, že včely zabil pesticid, měla by škoda být uhrazena z pojištění zemědělce právě proti takovým událostem. Státní veterinární správa dostane ročně oznámení asi o deseti otravách včelstev. Jde ovšem pouze o prokázané případy, otrav tak může být více. Ne vždy se totiž podaří prokázat, že viníkem je právě postřik polí. Včelaři se kvůli úhynu chtějí mimořádně sejít příští týden. Příští týden mají mít také výsledky testů k dispozici veterináři.


Chemické postřiky, řepka a sucho. V Česku ubývá včelstev, za dva roky se jejich počet snížil o 30 tisíc

V pondělí je Světový den včel. V Česku se ročně vyrobí kolem deseti tisíc tun medu. Loňský rok byl ale výjimkou – včelaři medu vytočili zhruba o tisíc tun méně. Podle statistiků to byl dokonce nejhorší výsledek za poslední čtyři roky. Kvůli suchu totiž včely neměly dostatek potravy. Navíc se za poslední dva roky jejich počet snížil o víc než třicet tisíc, tedy zhruba pět procent. Tématu se věnuje Radiožurnál. Jsem v centru Prahy – v budově Státní veterinární správy. Společně s mluvčím úřadu Petrem Vorlíčkem stoupáme na střechu do pátého patra. Právě tam totiž najdeme pět včelích úlů. „Náš střešní včelař nás ubezpečoval, že máme klidné plemeno včel. Teď je sluníčko a ony, když je teplo a slunce, tak jsou aktivnější, takže dnes budeme obezřetní. Možná půjdeme trochu dál,“ říká Vorlíček. Když se kolem sebe rozhlédnu, tak vidím jen rušné silnice a betonové stavby. Mají tady včely vůbec možnost najít nějaké rostliny a opylovat je? „Včela musí překonat určitou vzdálenost, aby se dostala ke kvetoucím rostlinám. Zajímavé je, že jí poslouží například i uliční stromy, které tady odsud nejsou daleko. Riegerovy sady jsou necelý kilometr a na druhé straně je Grébovka – řekněme dva kilometry. Tahle vzdálenost pro včelu není problém,“ popisuje Vorlíček Radiožurnálu. Během května tady vytočí vůbec první med. Z jednoho včelstva ho bude až padesát kilo. Právě městských nebo taky střešních úlů v Česku přibývá. Mají je například na radnici v Brně nebo taky na obchodním centru v Jihlavě. Celkem jde zhruba o čtyři desítky takových míst. Tam, kde se úly osvědčily, je navíc dál rozšiřují. S předsedkyní Českého svazu včelařů Jarmilou Machovou, která je zároveň sama včelařkou, stojíme na Praze 1 – tedy v úplném centru města. Podle ní včelám smog nevadí, nemá vliv ani na kvalitu medu. „Každý včelař, který chce vědět, jaký je jeho med, tak vezme skleničku a pošle ji do výzkumného ústavu včelařského. A my jsme si svůj med poslali a dostali jsme plný počet, takže náš med je super. Včely teď lítají na Petřín, mají tady i Vltavu – takže vodu, a začínají kvést akáty,“ přibližuje Jarmila Machová. Na venkově jsou včely paradoxně ve větším ohrožení. Chemické postřiky na polích jim totiž způsobují otravu. Z krajiny navíc postupně mizí důležité druhy rostlin, ze kterých včely získávají živiny – jako je třeba mák. „Změnily se nám osevní plochy, co zemědělci pěstují. Samozřejmě pěstují to, z čeho mají peníze. Když se k tomu přidají pesticidy, postřiky – v dnešní době, kdy ty postřiky jsou jeden za druhým, tak včely trpí. A když jsou na zemědělských pozemcích a hledají pyl, a pokud ho nemají pestrý a mají tam jen řepku, tak to působí na imunitu a včely jsou oslabené,“ dodává Machová. Jen loni kvůli otravě z pesticidů v Česku uhynulo přes 130 včelstev. Letos už Státní veterinární správa eviduje dva nové případy hromadných úhynů. Ještě rizikovější jsou ale pro včely nemoci – hlavně varroáza nebo taky včelí mor, jak potvrzuje včelař Petr Hájek. „V tu chvilku, kdy jsou napadeny varroázou, tak se stávají terčem různých infekcí a viróz a zemřou,“ říká včelař. Zatímco ještě v roce 2016 bylo v Česku přes 660 tisíc včelstev, loni se počet snížil zhruba o 30 tisíc.